DSC04485.jpg
   Důl je vlastně podzemní skanzen
  DSC04488.jpg
   Ukázka práce ve starém dole
  DSC04490.jpg
   Solné krápníky
  DSC04493.jpg
   Mletí soli
  DSC04494.jpg
   Horníci snad více sochařili, než těžili sůl
  DSC04496.jpg
   Vrstvy soli
  DSC04501.jpg
   Solanka
  DSC04508.jpg
   Solanka
  DSC04507.jpg
   Trpaslíků tady mají snad víc, než v Německu
  DSC04513.jpg
   To opravdu není prodejna trpaslíků v našem pohraničí
  DSC04517.jpg
  Podzemní kostel
  DSC04511.jpg
   Ukázka práce ve starém dole
  DSC04521.jpg
   Mají tu i slušnou sbírku svatých
  DSC04522.jpg
   Kostel nebo důl?
  DSC04524.jpg
   Kaple ze soli
  DSC04528.jpg
   Jinde než v Polsku by to asi nebylo možné
  DSC04534.jpg
   Bez papeže by to nebylo úplné
  DSC04543.jpg
   To je prý sv. Jan Nepomucký
  DSC04544.jpg
   Prodejna soli - tedy suvenýrů
  DSC04548.jpg
   Krystaly soli
  DSC04549.jpg
   Vláknitá sůl
  DSC04554.jpg
   Tlaky postupně lámou výdřevu

             Jen asi 10 km jihovýchodně od Krakova, při silnici do Tarnowa, je největší turistická atrakce v Polsku – zpřístupněný starý solný důl.

Sůl nad zlato – pro lidi je nepostradatelná a vždy znamenala symbol pohostinnosti. Byla pravděpodobně prvním nerostem, který člověk začal těžit. Sůl kamenná je měkký nerost, krystalizující v krychlích. Zde nalezené krystaly měly hrany až o 10 cm. Vyskytuje se však i kusová, nebo vláknitá. Čistá je bezbarvá, jílovitá příměs ji zbarvuje šedě, kysličníky železa žlutě až červeně. Modré, nepravidelné zbarvení je způsobeno přirozeným radioaktivním ozářením v zemské kůře. Pokud takovou sůl opatrně zahřejeme, modrá barva zmizí.

Ložisko soli ve Wieliczce vzniklo v třetihorách odpařováním mořské vody v zálivech mělkého moře. Jižně položené Tatry byly tehdy pouhým ostrovem. Sůl, kterou známe jako křehký materiál, je pod dlouhodobým tlakem plastická. Pouhá váha hornin, které se usadily nad ní, způsobila vymačkání soli do mohutných pňů, stovky metrů vysokých.

            Šachta je hluboká 327 m, má celkem 9 pater. Celková délka chodeb je 300 km, vytěžených komor jsou 3 000. Díky mechanickým vlastnostem soli je zde mnoho prostor bez výdřevy. Proti uhelným a rudným dolům překvapí bezprašné a čisté prostředí. Prázdné prostory jsou využívány nejrůznějším způsobem. Specifické klima umožňuje speleoterapii – léčí se zde astma a alergie. Najdeme zde tržiště, koncertní sály, kavárnu i muzeum. To, co však turisty nejvíce láká, je samotný důl. Do dolu se sestupuje po dřevěných schodech. Chvíli to trvá – sestupuje se do hloubky, kterou by vyplnily dvě Petřínské rozhledny na sobě. Všechno je ze soli – a malé prohlubeniny na stěnách dokazují, že se o tom praktickou zkouškou přesvědčily statisíce návštěvníků. Místy jsou výkvěty čisté soli. Ze stropu visí solné krápníky. Jen ojediněle je strop podepřen – zato v komorách, kde to bylo nutné, je výdřeva dokonalým technickým dílem. V komorách jsou prostory s výjevy z polských dějin, hudební sál, kaple a dokonce i podzemní kostel. Sochy jsou samozřejmě z místního materiálu – soli. Část prostor je upravena jako skanzen. Většina dolu je suchá, jen na několika místech jsou podzemní jezera. Voda je ovšem tak slaná, že se v ní člověk nemůže utopit. Kdysi bylo možno se i po části dolu plavit v loďce. Za první světové války se pod převrácenou loďkou udusilo několik rakouských vojáků. Místo dosud střeží solná socha Jana Nepomuckého.

            Práce v dole byla vždy těžká – ani solné doly nejsou výjimkou. Sůl se kopala ručně, při dopravě byli využíváni koně, kteří pod zemí prožili celý život. Na povrch se pak sůl vytahovala v podobě válců.  To vše je rekonstruováno v podzemním skanzenu. Funkci strojů ukazují malé pohyblivé modely.

            Všude se setkáváme se solnými sochami – pod zemí jsou trpaslíci, důlní duch, rytíři i králové. Jde o sochy historické i zcela nové. A protože jsme v Polsku, v podzemním kostele je i socha papeže.

            Podzemní prohlídková trasa je jen 2,5 km dlouhá. Po většinu cesty sestupujeme stále hlouběji. Návrat na povrch je však snadný – do patrové klece, která nás vyveze na povrch, se vejde několik desítek lidí. 

            Solné doly ve Wieliczce jsou od  roku 1978 zapsány jako památka UNESCO. Roční návštěva je 800 00 lidí, otevřeno je až do 19 hod.  

            Na závěr tři praktické rady - když budete lákáni na levné parkoviště, znamená to, že vedle je levnější nebo zcela zdarma. Na cestu do Polska se v každém případě pojistěte proti krádeži. A na trhu se zde smlouvá.


Až si budete kupovat solnou lampu z Tibetu, bude ze soli nerozeznatelné od soli z Věličky. Provedení bude přesně takové, jaké zde dělají. Pokud tedy věříte, že se někdo tahal s kusem soli až z Himalájí, věřte. V tomto případě to nikomu neublíží.